Černé moře 2.9.-28.9.2009
Cesta absolvována na kole Superior RX 620. A také vlakem,ale o tom až dále.
Srpen 2007. Po sestřině pádu v Užhorodu (může za to velký výmol na silnici, který jsem sám ustál jen se štěstím) a jejím následném zranění cestujeme vlakem do ČR z východního Slovenska. Pro ukrácení cesty si kupuji v Košicích na nádraží časopis Týždeň. Je tam článek o Moldavsku. Jmenuje se „Kým máme víno, nie sme chudobní“.
Hm,... že bych se někdy podíval do Moldavska? Asi ne.
Střih.Rok 2009.
Co budu dělat s tolika dny dovolené? Že bych vyrazil zase na nějakou tu cyklocestu? Zase k moři? A kam? Na sever? U Baltu jsem byl. Na západ? Lisabon už je poměrně daleko. Na jih? Přes Alpy? A co na východ? A co třeba k Černému moři? A kudy? Co třeba Moldavsko?
Přibližné propočty jsou asi takové : 14 dní tam (někam ke Konstanci) přes Slovensko, Ukrajinu a Moldavsko, 14 dní přes Rumunsko a Maďarsko a Rakousko nazpátek. Na mapě se cesta plánuje tak snadno.
Poznámka: uvedené fotografie nejsou kvalitní. Foceno na kinofilm v laciném kompaktu, takže ještě bylo potřeba skenovat. Použití černobílé barvy není schválné. Může za to moje roztržitost při balení věcí před odjezdem. Obrázky tak mají spíše pouze informativní charakter.
1.den středa 2.9.
Zátiší – Mladá Vožice – Těchobuz – Pacov – Leskovice - Nová Cerkev – Libkova Voda – Vlásenice-Drbohlavy – Mezná – Veselá – Horní Cerekev – Batelov – Třešť - Stonařov
km 104 celkem 104 km
na startu
první defekt na cestě
druhý defekt na cestě
Tak konečně po delší pauze jsem zase „on the road“. Vítr mi fičí kolem hlavy, modré nebe nad hlavou, šedá silnice pode mnou. Snad se nevyskytnou větší problémy (s menšími se počítá).
Hned ve Vožici kupuji zásoby, včetně placatky rumu, což se později ukazuje jako ne úplně špatný nápad. Při supění do staniměřických serpentin potkávám známého. Ptá se kam jedu. Nechce se mi nic vysvětlovat, natož sesedat z kola, tak jen zahalekám, že daleko.
Na dvaačtyřicátém kilometru zaznamenávám první defekt. No to ta cesta pěkně začíná. Ale jestli je to poslední (nebo alespoň první z nemnoha) ze závad, pak jsem ochoten se s tím smířit. Lepím duši, jde to celkem rychle a po chvilce zas vyrážím.
Dojíždím na železniční přejezd v Třešti. Fíííííííííííííí. Ne, není to citoslovce zvuku blížícího se vlaku, nýbrž další defekt. Na osmaosmdesátém kilometru! Zadní kolo je ve vteřině prázdné. Kruci. Druhý defekt za ani ne sto kilometrů! Buď je to znamení, že se nemám na cestu vůbec vydávat, nebo si vyberu to špatné hned na začátku a další jízda bude probíhat již poklidně. Volím opět lepení, ač si vezu tři náhradní duše.
Dostávám krátkou textovou zprávu z domova „Čau, mamka chce vědět, kde jsi a kde budeš spát. Co jí mám říct?“. Ještě jsem skoro ani nevyjel a už se musím takhle hlásit! To tam takhle nedojedu, když budu muset odpovídat každý den na podobné otázky. Zpropadená mobilní komunikace. Marco Polo taky určitě neposílal každý den domů zprávy, jestli už tu cestu do Číny objevil. I když teď jsem zaznamenal pochybnosti (např. zde nebo zde) o tom, zda své cesty mohl uskutečnit.
Malá odbočka: v mobilním telefonu se mi zachovaly pouze zprávy příchozí (a nikoli už odchozí), takže při uvádění mobilní korespondence (není to protimluv?) zde buď moje odpověď (resp. zpráva ode mne) nebude uvedena, případně ji budu nepřesně rekonstruovat na základě zprávy příchozí anebo paměti.
Místo na spaní hledám již za šera a musím se spokojit s místem na předělu louky a pole.
2.den čtvrtek 3.9.
Kněžice – Heraldice – Rokytnice nad Rokytnou – Sádek – Loukovice – Šebkovice – Jaroměřice nad Rokytnou – Myslibořice – Hrotovice – Dukovany – Jamolice – Polánka – Moravský Krumlov – Jezeřany Maršovice – Loděnice – Pohořelice – Přibice – Vranovice – Pouzdřany – Popice – Šakvice – Starovičky – Podivín - Velké Bílovice – Moravský Žižkov
km 137 celkem 241 km
třetí defekt za dva dny
Ráno prší. Všechna tráva kolem je mokrá od deště a od rosy. Balím navlhlý spacák do navlhlých brašen. Myslím, že ty defekty znamenaly spíše odrazování.
Další defekt. Chtěl jsem fotodokumentovat každé píchnutí duše, ale tohle už nemá smysl. Lepení se nedaří, ač je postup shodný s předešlými opravami. Znáte ten pocit, když vytočíte tři šrouby bez vetší námahy a ten čtvrtý se vám nedaří dostat ven, ač vše provádíte jako u těch předchozích? Asi po hodině zdržení (tak takhle tedy k Černému moři nedojedu!) dávám novou duši. A v Moravském Krumlově dokupuji pro jistotu ještě tři další. Aktuální počet náhradních je tedy pět. Ale doufám, že je nebudu muset použít.
V cca 19h se prudce a bez varování mění počasí. Vypadá to přinejmenším na tornádo. Rozhlížím se po vhodné čekárně. V Moravském Žižkově mají celkem prostornou. Dávám si kolo dovnitř a sám se usazuji na lavičce před čekárnou. Na vedlejší si zatím sedla dvě děvčata a kola si též dala do čekárny. Kolemjdoucí místní občan ani nepozdraví a hned se rozčiluje, že čekárna je pro lidi a ne pro kola. Po mém argumentu, že nikdo jiný v čekárně nečeká se na chvilku zarazí, ale hned přichází s dalším tvrzením : „Otlučete zdi“. Hm, otluču zdi, na kterých je spousta neumělých spejerských nápisů a informacích o tom, že Nováková z 8.B miluje Horáčka z 9.A. Slečny ovšem poslušně odstraňují bicykly z čekárny a ani já nemám chuť pouštět se do konfliktu, tak také poněkud zbaběle, přiznávám, ustupuji a dávám kolo před čekárnu, abych jej za cca čtvrthodinku vrátil zase zpět. A to ještě místní stráž dobrých mravů neví, že zde chci nocovat. Tedy od občanů vesnice, která má při vjezdu na ceduli „Vítá Vás Moravský Žižkov, Obec vína a ovoce“ (nebo tak nějak podobně), bych tedy čekal shovívavější přístup.
V mapníku měním mapové podklady. Ke psaní zápisků mi svítí pouliční osvětlení. Nyní, při zpracování zápisků po více než jednom roce, poznávám, že nestačí psát heslovitě. Jako že si určitě vzpomenu, co jsem myslel heslovitou poznámkou „děda“ nebo třeba „cedule“. A také dost práce zabere samotné luštění poznámek psaných často za tmy a více méně heslovitě.
3.den pátek 4.9.
Prušánky – Josefov – Hodonín – Holíč (SR) –Radimov – Štefanov – Dojč – Čačov – Senica – Prietrž – Brezová pod Bradlom – Košariská – Prašník – Vrbové – Piešťany – Ratnovce – Svrbice – Orešany – Horné Otrokovce – Dolné Otrokovce – Merašice – Kapince
km 132 celkem 373 km
Slovensko mě nevítá příliš vlídně
Tedy nevěřili byste, kolik ráno jezdí autobusů v Moravském Žižkově. Tady mají veřejnou dopravu asi velmi štědře dotovanou. Musím trefit vhodný moment vstávání – těsně po tom, co nastoupí cestující a než přijdou další čekatelé na autobus.
Přechod na Slovensko. Vítá mě deštěm.
V Prietrži (jak příznačné) další defekt. Drobně mrholí, oprava se již poněkud protahuje.
V Košariské jedu kolem muzea Milana Rastislava Štefánika.
Provádím také první nákup v eurech. Přepočítávání a vůbec identifikace bankovek mi dělá trochu problém. Na lavičce před obchodem děda ve zmijovce. Ptá se odkud jsem a kam jedu. Po odpovědi odvětí, že jeho by takové cestování nebavilo. K Táboru (když hlásím i město) říká, že se tam točil film Slunce seno... To tedy máme u bratrů Slováků dobrou pověst, když si ve spojení s ČR vzpomenou pouze na Troškův biják, a to ještě na ten z horších. I když jeho dobré filmy lze spočítat na prstech jedné truhlářovi ruky.Z paměti jsem napočítal tři.
Nocleh opět v čekárně. Zase to vypadá na déšť. Je plechová a špinavá s poházenými odpadky. Čekárna je několik málo metrů od místního obchodu. Tedy spíše obchůdku. Přes náves (tedy spíš plácek připomínající náves) se v noci prohánějí myši.
4.den sobota 5.9.
Malé Zálužie – Zbehy – Nitra – Nitrianske Hrnčiarovce – Štitáre – Pohranice – Beladice – Nová Ves nad Žitavou – Slepčany – Vieska nad Žitavou – Malé Vozokany – Nemčiňany – Tlmače – Čajkov – Nová Dedina – Kmeťovce – Hostianske Trsťany – Dudince – Slatina – Plášťovce
km 137 celkem 510 km
asi rovně
v dálce na obzoru atomová elektrárna (Mochovce)
okres Levice
čekárna
Ráno mě budí zásobování. Do čekárny přichází místní občan ještě když jsem ve spacáku. Nevypadá, že by se nějak divil vetřelci. Za chvilku jde do obchodu. Po velmi krátké chvilce vychází před vchod paní prodavačka. Zřejmě dostala echo, že někdo okupuje čekárnu a šla se podívat na exota. Pán opět přichází a balím tak věci za jeho přítomnosti.
Jdu také do obchodu nakoupit zásoby. Než se vrátím, je tu další děda. Dozvídám se, že se dnes hraje fotbalový zápas SR – ČR. Snad nevyhrajeme, aby mě tu někdo třeba nezbil. Nebo že bych raději odstranil pracně nainstalovanou vlajku?
Celé ráno prší. Na místě jsem asi do devíti hodin. Do čekárny mezi tím přicházejí další lidé a jiní odcházejí. Vystřídá se jich tam alespoň dvacet. Kupují si v krámě pivo, které si otevírají otvírákem připevněným řetízkem k mříži.Také jich hodně nasává něco z nějakého pytlíku (ne, není to toulen). Po chvilce zjišťuji, že je na něm nápis „rum“. Cože, rum v prášku? Nebo snad tekutý rum v pytlíku, ve kterém jsme si dříve kupovali vitacit?
A zdá se, že mě vůbec neregistrují. Tedy ne že bych byl nějaký egocentrik, ale chlápka s kolem na těžko a s vlajkou cizího státu bych si asi všiml.
Jeden z dědů si nešikovně odplivne a velká slina mu visí z úst až někam téměř ke kolenům. Vůbec si toho nevšimne. Slina jaksi mimoděk dotváří atmosféru toho velmi nevlídného rána na slovenském venkově.
Konečně asi v devět hodin přestává hustě pršet a už jen drobně mží a vydávám se dále.
V Nitře trochu bloudím a musím se relativně často ptát na cestu. Jeden z dotázaných říká, že byl v Čechách na vojně. Tak to tedy nechápu. Můj přibližně stejně starý strýc byl plnit vojenskou službu až v někde v Michalovcích a Slováci zase jezdili do Čech. Holt armáda.
Dopoledne také zjišťuji, že zadní kolo nějak špatně jede. Žádnou závadu však neobjevuji. Asi se mi to jen zdá.
Ovšem odpoledne již zjišťuji příčinu – díra v ráfku zadního kola. Zatím tedy nevýznamná. Snad to nějak vydrží. Mám ostatně stále jen dvě možnosti. Buď nasednu na vlak na zpáteční cestu nebo pojedu dále a někde někdy (zítra je neděle) dokoupím potřebné. Zatím se rozhoduji, že pojedu dále.
Nocleh opět v čekárně, ale nyní již mimo obydlí, na vedlejší silnici. Ovšem i tak je zde relativně hustý provoz.Tedy na vedlejší odbočku v celkem (alespoň dle mapy) liduprázdné krajině).
Z nedalekého lesa se ozývají zvuky, které v nočním tichu nabírají na intenzitě. Snad je to jen nějaké kravské stádo z nějaké blízké louky. Neměl jsem si před cestou číst zprávy o tom, jak se medvědi dostávají z Tater více do nížin. Lépe někdy vědět méně než více. Tedy jsem relativně nedaleko od hranic s Maďarskem, tak až sem snad nedorazili.
Dnes žádný defekt? Že by se to zlomilo?
5.den neděle 6.9.
Opava – Pribelce – Veĺký Krtíš – Potor – Slovenské Kĺačany – Závada – Lehotka – Halič – Tomášovce – Kalinovo – Breznička – Poltár – Hrnčiarenske Ves – Hrachovo – Rimavské Zalužany – Hnúšťa - Brádno
km 113 celkem 623 km
a pro vyváženost i Pravica
Ráno je již celkem chladno. Několik málo tělocvičných úkonů však dodá potřebné teplo. Přemýšlím co s ráfkem a rozhoduji se dokoupit v podstatě celé zadní kolo někde cestou nebo alespoň až v Rožnové s tím, že kolo vydrží. Bude muset, protože je neděle.
Po nákupu v supermarketu (nebo v hypermarketu – jaký je vlastně mezi tím rozdíl?) a při následném plnění brašen se se mnou dá do řeči místní občan. Za chvilku mi vypoví téměř celý svůj životní příběh. Bratr pracoval 13 let v uranových dolech a krátce po odchodu do důchodu zemřel. On sám si vzal za ženu Maďarku, což zde někteří nelibě nesou (jsme v podstatě v pohraničí), zvláště stoupenci SNS (Slovenská národní strana – předseda Ján Slota). Dále pán říká, že je v této oblasti hodně názvů vsí svědčících o přítomnosti husitů, ale že by se dostali až na území dnešního Slovenska? Ale zřejmě asi ano.
Fotbal SR –ČR 2:2. 6 minut před koncem vyrovnal Baroš. Vlajku ponechávám. První drát na zadním kole nevydržel a praská. Lehce nadávám. Začíná pršet. Nevím, zda-li takto do Rožnové dojedu. Nocleh zase v čekárně. Někde uprostřed lesů u hlavní silnice.
6.den pondělí 7.9
Ratková – Rákoš – Nandraž – Jelšava – Golčatovo – Štítník – Honce – Rudná – Rožnava – Krásnohorské Podhradie - Úhorná
km 82 celkem 705 km
nějaký kopec někde u Rožnavy
Děti přicházejí na školní autobus, některé jdou i přímo do čekárny. Naštěstí jsem dnes vstal brzy a nerozvaluji se tak ještě ve spacím pytli.
Po cestě vypadává druhý drát. A další. A pak další. A další. A ještě jeden. Už je ani nepočítám. To jak se snažím chvílemi jet. Chvilku kolo vedu, chvilku jedu. Tedy dnešní porci kilometrů spíš ujdu než neujedu, ovšem pocitově jsem najel (nachodil) alespoň 200 km. Nadávám. Když se snažím jet, vypadá to asi jako když jede Zdeněk Svěrák na kole v Obecné škole poté, co bicykl „vylepšil“ jeho syn.
V Rudné (cca 2 km před Rožnavou) dostává přehazovačka ránu od zbylých drátů. Musím všechny prasklé uštípat. Tedy moc jich už nezbylo.Odtud už kolo vedu. Bicykl opisuje klasickou osmičku. Začínám poznávat, že ta znamení na začátku cesty napovídala spíše : „Zůstaň doma, nikam nejezdi“.
V Rožnavě hledám cykloobchod, který po dotazech na místní nalézám. Přicházím asi hodinu před zavírací dobou. Snad mi ještě to kolo vypletou. Majitelem obchodu je manželský pár. Brašny si dávám dovnitř, mám přijít asi za hodinu, že by to mohlo být hotové. Jdu se „cournout“ po městě. Kupuji si časopis Týžděn, který na lavičce před místním kulturním domem přečtu téměř celý.
Kolo je hotovo, ale ještě si nechávám měnit plášť, který jsem ovšem blbec opomněl (resp. mě to tedy vůbec nenapadlo) vyměnit už před odjezdem.
Pan majitel byl plnit vojenskou službu také mimo slovenskou část tehdejšího státu, konkrétně v Náměšti nad Oslavou. Byl vůbec nějaký Slovák na vojně na Slovensku?
Při nasazování brašen zpět na nosič však duše náhle praská. Ještě mi ji tedy mění, ač je již cca 1/4 hodiny po zavírací době. Zaznamenám si adresu, abych po návratu alespoň poslal láhev (což, přiznávám, jsem dosud po více než jednom roce neučinil, budu to muset napravit, nejpozději po dopsání tohoto textu).
Kolo jede velmi dobře. Bohužel za městem při cestě do kopce zjišťuji, že jsem zapomněl na závadu na přehazovačce. Kruci.
Zítra budu muset najít další provozovnu. Na opravu přehazovačky si netroufám a ani na to nemám žádné vybavení.
Jako na potvoru mě čeká zřejmě doposud největší stoupání. Navíc se začíná již rychle stmívat. Jedu lesem, nalevo velká stráň dolů, napravo velká stráň nahoru. Musím jet dál. Navíc zase se začínají ozývat zvuky zvířat, které v podvečerním tichu nabírají na intenzitě a lze je identifikovat jako medvědí mručení. Což je tedy hloupost, protože se stále pohybuji relativně poblíž maďarských hranic. Ale poručte svojí představivosti!
Po kopci, který jsem vyjížděl s rozbitou přehazovačkou téměř hodinu, je tu konečně klesání. Už není šero ale tma. Ve vesnici bez rozmýšlení zastavuji v čekárně uprostřed vesnice.
Po chvilce přichází malé cikánské děvče (dejme tomu cca 10 let) a v náruči má trochu větší mimino. Připomínám, že je tma tmoucí, asi devět hodin večer a celkem chladno. To jí ovšem nebrání usadit se také v čekárně a vyptávat se mě na všechno možné. Být tam lampička, tak by to byl už celkem výslech.
Naštěstí po cca půl hodině ji už zřejmě přestanu bavit a odchází. Mimino ani jednou nezabrečí. Konečně mám čas zřídit si ležení a trochu (tedy trochu více) ulehčit placatce, protože je poměrně už dost zima.
Také zde něco páchne. Zřejmě má za čekárnou majitel nemovitosti otevřený a nevyvezený septik.
7.den úterý 8.9.
Smolnik – Štós – Medzev – Jasov – Hodkovce – Malá Ida – Šaca – Velká Ida – Sokoľany – Čaňa – Žďana – Nižná Myšľa – Bohdanovce – Slanec – Zemplínská Teplica – Egreš – Plechotice – Trebišov – Kožuchov – Zemplínský Branč
km 139 celkem 844 km
Ráno přichází děti na autobus do školy. Cikánečka je tam taky. Zřejmě je středem pozornosti, protože zná nějakého chlápka v čekárně. Jsem atrakce.
Zjišťuji, že večerní zápach nevycházel ze septiku, nýbrž z exkrementu trůnícího na lavičce a do kterého jsem si jen štěstím nesedl. Při sjezdu mi mrznou prsty. Kdyby mi na ukazováček sedla moucha, asi by mi upadl. Ve Smolniku musím zastavit, abych se trochu ohřál (tedy spíše aby mi nebyla taková zima) a čekám, až vyjde slunce. Ptám se přichodivšího místního na nějakou nejbližší prodejnu nebo opravnu kol (přehazovačka se kupodivu přes noc sama neopravila). Doporučuje mi obchod v Šace, že prý tam také chodí. A také si mám dávat pozor v Jasově, protože je to cikánská vesnice (to není projev rasismu z mé strany, pouze konstatuji, co řekl).
Zatím co snídám (a také opět ulehčuji placatce), bača a jeho pes ženou ovce výš a výš do stráně a zvonky na krcích ovcí zvoní a zvoní. Mezitím nad lesem vychází slunce. Jaká romantika.
V Jasově, o kterém mluvil pán ve Smolniku, je cikánské ghetto. Vybydlené domy vedle těch opravených. Sotva tříletý chlapeček na mě ukazuje prostředník, když jedu kolem něj. No, dost možná jsem si ho zasloužil, když tak civím okolo.
V Šaci hledám cykloobchod, několikrát jsem místními odkázán chybně a vzájemně na opačný směr. Nakonec jej však nalézám. Není to úplně cykloprodejna, spíše obchod, kde mimo jiné (nářadí, elektro, apod.) mají také několik bicyklů. V obchodě slečna (jak se později ukazuje tak mladá paní). Vypadá to, že budu muset hledat něco jiného, ale do Košic se mi příliš nechce. Majitel (a zřejmě manžel, jak jsem poté vypozoroval) je na obědě. Mám přijít tak za půl hodiny. Sotva se však usadím na nedaleké lavičce, hned na mně mávají, jakože mám jít dále, že se na tu přehazovačku podívá. Shazuji brašny a kolo putuje na podstavec. Oprava se ukazuje jako náročnější. Holt to byla velká rána. Novou přehazovačku tohoto typu nemá, tak mi to vyspraví jen tak provizorně. Mezitím přichází dcera, tedy zřejmě, majitelů a pán odchází. Opravu dokončuje, zřejmě, děda. Zkouším kolo, jede dobře. Alespoň tedy ten kousek v parku. Děkuji za opravu a připravuji peněženku, jakože zaplatím za vykonanou práci. „Nič, nič“, říká děda. Chvíli se dohadujeme, že za práci se musí zaplatit. Nakonec tedy „boj“ vzdávám. Budu muset poslat po návratu alespoň nějakou láhev (což jsem, zahanbeně přiznávám, doteď, po více než jednom roce dosud neučinil, ale snad po dokončení tohoto textu).
Slečna, tedy vlastně paní, říká, že manžel také cestuje na kole na těžko. Dává mi vizitku, abych po návratu napsal, jak jsem dojel (tedy alespoň toto jsem učinil).
Chci si zkrátit cestu nějakým průmyslovým areálem (což, jak zjišťuji později při zákresu trasy do mapy, jsou Východoslovenské železarnie), přes nějž ovšem vede v mapě cesta. Díky tomu ovšem zabloudím a najedu více kilometrů, než kdybych se rozhodl pro objetí. Život je hořký.
Před obchůdkem postává pán nabádající mě, abych si tady dával pozor na věci, když jdu dovnitř, aniž bych si kolo zamkl. Ale teď že samozřejmě nemusím, protože mi jej pohlídá. Ptám se ho po nakoupení na cestu, ale jeho rady jsou trochu zmatečné, takže se pak zařídím podle svého. Musím dodávat, že byl v na vojně v Čechách, konkrétně tedy v Horním Dvořišti? Že by na čáře?
V Trebišově se ptám po něčem jako kemp, ovšem neúspěšně. Tedy sprcha by nebyla úplně od věci, zřejmě již příliš nevoním (což je tedy eufemizmus pro slovo páchnout). Takže zase čekárna. Prostorná, ale prosklená, takže je celkem vidět dovnitř. Nedaleko místní mládež posedá a popíjí.
Po večerním pivu na lavičce před čekárnou zjišťuji defekt. Snažím se to ještě teď opravit, abych se tím nemusel ráno zdržovat, ale potmě se to příliš nedaří, takže musím správku stejně odložit.
8.den středa 9.9.
Novosad – Zemplínske Jastrebie – Oborín – Velké Raškovce – Vojany – Veľké Kapušany – Kapušianské Kľačany – Ruská – Veľké Slemence – Mali Selmenci (UK) – Sjurte – Rativci – Mali Hejivci – Tyssahtelek – Vel.Dobroň – Strabyčovo – Žnjatino – Hať
km 122 celkem 966 km
Velké Kapušany
silnice relativně za hraniční čárou (na mapě jako celkem hlavní spojnice)
první nocleh v UK
Načínám druhý týden cestování. Relativně v odchylce splňuji předběžný časový plán.
Dojíždím do Veľkých Kapušan, odkud jsme se sestrou cestovali předloni vlakem zpět do ČR. Chci koupit pohled na poště, ale přijíždím zrovna v době polední pauzy. V nedalekém stánku mají pouze pohled jako blahopřání k narozeninám. Jdu tedy alespoň utratit poslední eura do obchodu a asi téměř hodinu čekám na otevření pošty. Ani zde ovšem nemají jiné pohlednice než jako přání k něčemu. Kupuji tedy alespoň známku s tím, že zkusím sehnat něco logičtějšího. Ani v dalším stánku však nevedou pohlednice jiné než ty již zmíněné. Tak to už vzdávám a beru si tedy obrázek s kyticí a blahopřáním k jmeninám. Prý nějaké s obrázky města ještě nedávno měli, ale nikdo je nekupoval, tak je vyřadili. Paní trafikantka mi nabízí papriky, ale s díky odmítám, že je nemám kam dát. Také říká, že zde již platí nařízení o nošení helmy mimo vesnici a za šera že prý musí mít každý cyklista mimo obec vestu. A že prý žandári stojí často v Ruské. Přeci nedostanu pokutu na posledních pěti slovenských kilometrech!?
Také se pokouším vyměnit peníze ve směnárně na ukrajinské hřivny, ale nevedou je. Což jsem tedy téměř u hranic s Ukrajinou nečekal. Budu muset tento problém vyřešit později.
Žandáři sice v Ruské jsou, ale vůbec si mě nevšímají. Navíc, tedy dle paní z trafiky, platí nošení přileb mimo obec. Nahatá cikánská holčička před zdevastovaným domem v Ruské mi mává a volá na mě „ahoj“ (porovnej se situací v Jasově).
Na hranicích (přechod pouze pro pěší) je trochu fronta.
Na slovenské straně nečekám dlouho. A čekání je spíše proto, že se nějaký strejc hádá o něčem s celníkem. Kde je jádro sporu to nevím, ale strejdovi zřejmě vadí, že celník vzal do ruky jeho pas. Zdá se, že se chce hádat jen z principu. Taky celníkovi tyká, proti čemuž se tento ohrazuje, že spolu krávy nepásli, ale není to nic platné. Scénka však již končí. Celník se mě ptá, zda-li i mě vadí, že bere můj pas do ruky. Říkám že ne, že je to jeho práce.
Nyní, v území „nikoho“, před ukrajinskou celnicí trvá čekání trochu déle, ale ve výsledku to není tak hrozné jaké o přechodu na Ukrajinu kolují zvěsti. A také je třeba přihlédnout k tomu, že se jedná v podstatě o východní hranici EU. Ovšem dost možná je to tím, že je to přechod pouze pro pěší. Předloni jsme přecházeli z Maďarska na Ukrajinu přes normální (tedy myšleno i pro automobily) přechod a čekání bylo podstatně delší.A to jsme ještě tak trochu předběhli kolonu aut.
Nicméně zpět k dnešku. Z budky po chvilce přibíhá paní a rozdává čekajícím imigrační lístky. Na tuto proceduru jsem od posledně zapomněl a už nevím, jak to vyplnit. Opisuji tedy od dalších čekatelů. Ovšem nedojde mi, že opisuji od těch, co jdou jenom nakoupit nějaké zboží v nedalekých stáncích. Takže do kolonky označené jako místo pobytu vypisuji Malí Selmenci. Abych si šplhnul, píši – tedy snažím se – azbukou a „rusky“ (tedy alespoň to co zvládnu). Ovšem šplhnutí nepomohla a když se na mne dostane u okýnka řada a odevzdám lístek, paní celnice se mě začne vyptávat (nikoho jiného přede mnou ne). A že v místě pobytu nemůžu mít Malí Selmence.
„Kam ty jeděš i čto ty zděs chóčeš délať“?
„Ja turista na velosipédě, ja chačú jéchať v Moldáviu“.
„Charašó, no kam ty jéděš v Ukrajině“
„Ja ješjo neznáju,... ja jéžu na Chust“.
„Charašó, ty píšaj zděs Chust“.
Přepisuji tedy místo pobytu na Chust, ale jestli tudy opravdu pojedu – nevím.
„I kak dólgo ty chóčeš zděs byť“.
„Ja neznáju, možno tri ili četýre dni“
Pozn.:rekonstrukce rozhovoru je pouze přibližná.
Nakonec mi tedy razítko do pasu dává, ale tak nějak nejistě.
Malá odbočka – fonetický (a ještě jednou dodávám že přibližný) přepis všech následných rozhovorů má ilustrovat nedokonalost mé ruštiny a vlastně jakékoli dále použité řeči.
Po obdržení razítka si mě berou stranou její dva kolegové. Ti už na mne mluví slovensko-rusky. A jestli prý nevezu zbraň, říkám že nůž na chleba. Chtějí jej vidět. A ještě taky lékárničku. Bez ptaní přiznávám dvě krabičky cigaret a dvě piva, ale říkají, že to je v pořádku, že převézt lze více množství (kolik přesně jsem již zapomněl). Zdá se, že jsem u nich tak trochu za „hrdinu“ či jak to nazvat, takže se osmělím k dotazu o převodu peněz. Jeden z nich se mnou jde trochu dále do „vnitrozemí“ a volá na nějakého mladíka (zřejmě nějaký zdejší boss stánků). Tento mě pak odkazuje na nějaký stánek úplně na konci tržiště (což je odhadem snad půl kilometru), což ovšem vzdávám a peníze si zařídím později. Na Slovensku jsem udělal větší nákup, tak snad prozatím vystačím.
Musím přiznat, že jakýsi „kulturní šok“ je celkem značný. Alespoň tedy pro nepřipraveného. Stav silnic se změnil jako mávnutím proutku. I proto budu muset zřejmě přehodnotit čas tří dnů, které jsem si vyhradil na Ukrajinu. Vozový park je také jiný. Něco jako emise se zde zřejmě neuvažuje, takže jízda po rušnější silnici znamená spoustu výfukových plynů. Často chybí označení obcí a směrové ukazatele tu nejsou téměř žádné. Musím se často ptát na cestu. Ale zase si alespoň procvičím svou ruštinu. Tedy vlastně „ruštinu“. Absolvovaný jazykový kurs se mi dost hodí, bez něj bych byl ztracen naprosto.
Po vsích se také často valí dost kouře, což je možná způsobeno ročním obdobím (pálení nepořádku na polích). Domy ale vypadají (alespoň zvenku) celkem upraveně. Skoro před každým vchodem je stolek, na kterém nabízejí babičky plody svých zahrádek. Od ředkviček až po melouny.
Nebudu si nic nalhávat, začínám pochybovat, že to tady nějak se ctí zvládnu. O slovo se hlásí chmury a pochyby. Ale když jsem se dal na vojnu...
Zdá se, že bude pršet, ale na čekárnu si tady (alespoň první noc) netroufám. Jedu tedy i částečně za tmy a doufám, že objevím nějaké vhodné místečko. Ovšem provoz je zde hustý, včetně větších aut. A i vzhledem ke stavu silnic však musím zastavit co nejdříve. Míjím něco jako odpočívadlo. Hned vedle je hromada odpadků (jako ostatně téměř všude), ale nejsem zrovna v situaci, že bych si mohl vybírat.
Chvilku po uvelebení se ve spacím pytli přizastavuje nedaleko mne nějaký automobil. Svítí na mně dálkovými světly. Nevím zda-li mám spíše dát najevo, že žiji (tedy provést nějaký pohyb) nebo dělat jakože nic. Rozhoduji se pro „mrtvého brouka“. Posádku auta to však za chvíli přestane bavit a odjíždí. Snad to nebyly milice nebo co tu vlastně mají. Jako zda-li si nejeli pro posily (na jednoho znaveného cyklistu – směšná představa).
Až do rána mě nikdo nenavštíví.
9.den čtvrtek 10.9.
Janoši – Vel. Berehy – Berehove – Bene – Vylok – Vynahradiv – Chust – Sokyrnycja – Steblivka – Buštyno – Tjačiv – Teresva – Hrušovo
km 127 celkem 1093 km
tak to jsem moc daleko nedojel (viz. místo startu)
mukačevský okres
náměstí v Chusti (Chustu?)
další bouda
V Chustu (Chusti?) se chci zeptat na směnárnu. Vyhlížím si dlouze koho oslovím. Vybírám si manželský pár ve středních letech.
„Izvinítě měňá pažálsta, vy znájetě kde zděs možno děngy směníť?“
Nejdříve jen tak ledabyle ukážou rukou, když si pak zřejmě všimnou mé vlajky.
„Vy jste taky z Česka?“
Přivezli babičku do rodného kraje za příbuznými. Musela se odsud vystěhovat, když Podkarpatská Rus (Zakarpatská Ukrajina) připadla SSSR. Nebo když před válkou „přešla“ pod Maďarsko? Tudy asi také dějiny kráčely hlava nehlava.
Jsou od Brna. Říkají, že žít by tady nechtěli. Že tu není něco jako řád, v ulicích to smrdí (viz. má dřívější poznámka o emisích), což tedy mohu potvrdit. A že je to pro ně prostě něco jako „kulturní šok“.
Ale já jen projíždím a nemám co soudit. A první dojem bývá dost často mylný.
Radí mi, kde je tu nějaká banka a loučí se se mnou.
V bance (znuděná ostraha ihned vstane ze židle, když vstoupím) měním 50 EURO = 600 hřiven. Což jsem, jak si později propočítávám, trochu přehnal,snad je zas vyměním na moldavské leu. České koruny, ač jsem slyšel že to není problém, mi nevymění.
Také zkouším hledat nějaké knihkupectví, že bych si zakoupil nějakou mapu ve větším měřítku. S mapou 1 : 500 000 se až tak dobře nejede. Navíc s černobílou kopií, protože jsem pro Moldavsko sehnal pouze velkou nástěnnou a nikoli v kroužkové vazbě. A nyní jedu po ukrajinské části, která je na mapě také znázorněna. V knize mají ovšem jen 1 : 600 000, což je mi tak trochu na nic. S mapou Slovenska 1 : 150 000 to byla jiná cesta, když je tam znázorněna pomalu každá polní odbočka.
Za Chustem (Chustí?) vjíždím do Karpatského pohoří. Krajina je jak z povídek Ivana Olbrachta. A občas tak trochu připomíná pohlednice Josefa Lady, to když se objeví na stráních roztroušené chaloupky.
Po pěkném dnu (ani vedro ani zima) se k večeru opět zatahuje a vypadá to na déšť. Zkouším čekárnu, ale není příliš vhodná. Uprostřed návsi a ještě hned u silnice. A otevřená (tedy beze stěn). Jedu tedy ještě dále, i když se rychle stmívá, a doufám, že narazím na něco lepšího.
Ze silnice si všimnu nějaké nedokončené (a dle neposečené vysoké trávy také dlouho nenavštívené) stavby. Jako kdyby ji stavěli pro mne. Jen je tu hustý provoz a raději čekám na vhodný okamžik. Dělám, jakože spravuji něco na kole, a když se zdá, že již žádné auto nepojede, provádím výsadek. Tedy vlastně opak výsadku, protože vchod je umístěn asi metr nad terénem (na schody již – nebo zatím? – nedošlo) a vysadit tam kolo dá trochu práce. Snad se tu neschází místní mládež za účelem popíjení piva. Ale mladí by snad mohli mít pochopení pro cykloturistu. Tedy jako že by mě nevyháněli z jejich doupěte do deštivé a chladné noci.
10.den pátek 11.9.
Solotvyno – Vel. Byčkiv – Dilove – Kostylivka – Rachiv – Bilyn – Jasinja – Tatariv – Vorochta
km 129 celkem 1222 km
Rachiv 68 km, Jasinja 97, Jaremča 152 km
i tady platí, že méně je někdy více
Karpaty jako kulisa z loutkového filmu
Krátce po výjezdu za mnou přes ulici přibíhá místní. Ptá se, zda-li nejsem angličan a že prý „ty maladěc“. A že on chodí hodně po horách. Tiskne mi ruku a přeje „šastlivo puti“.
Od Chusti (Chustě?) až někam za Verchovynu musím jet po hlavní silnici. Prostě přes hory jiná nevede. Cesta je celkem dobrá až slušná, ale provoz je dost hustý. Tak třeba jako na E55. Řidiči často troubí. Někdy to vypadá, že troubí jako „pozor, jede za tebou auto, tak ať se ti nic nestane“. A někdy troubení znamená spíše něco jako „co se tady motáš na kole ty blbečku, uhni, nebo tě z něho srazím“.
Vojenská kontrola. Ve vnitrozemí. Vlastně u samých hranic s Rumunskem, takže to lze snad chápat. Ani nesesedám z kola a jen se ptám (sám od sebe) zdali „možno jéchať“. Jen se ptají „paspart jesť?“ a mávnou rukou, že můžu jet dále.
Ani ne snad půl kilometru za hlídkou mě potkává defekt. Ach jo. Sotva sundám kolo, přijíždějí ke mně motorkáři. Jedou ovšem proti, takže se musejí otočit do protisměru. Češi. Byli si na týden zajezdit na motorkách. Taky podle toho vypadají. Tedy ty motorky. Samé bláto a prach. Už se vrací domů. Nabízejí mi pomoc, ale děkuji a říkám, že defekt zvládnu. Jeden mi také radí, abych se v Moldávii vyhnul Dněperské republice. Opilí ruští vojáci se samopaly prý nejsou úplně ideální společnost. Děkuji za informaci, ale tam namířeno nemám. Duši zalepuji celkem rychle a úspěšně.
Při další cestě vidím auto sjeté z prudké stráně do řeky. Kolem už je dav, ale záchranka nebo milice ještě nikde. Snad se nikomu nic nestalo.
Posílám také pohled, známka do Čech = 6 hřiven.
V malém obchodu si mimo drobného nákupu dávám také kávu. Chutná výtečně.
V Tatarivu mě zdraví další Češi – tentokrát pěší turisté. Od Plzně a od Havlíčkova Brodu. Jeden se tak trochu vychloubá kde všude už byl (znáte to – „. . .a v té Makedonii jsem byl v loni nebo předloni. Ne, to jsem byl vlastně v Kazachstánu. . .“), čímž to vše tak trochu sráží, ale jinak si celkem příjemně popovídáme.
Ve Vorochtě se koná zrovna nějaký festival nebo něco jako dožínky. Spousty lidí v ulicích a po silnicích.
Ozývá se za mnou české „ahoj“. Tentokrát je to ovšem ukrajinský dělník pracující v Praze. Je na týden doma a v neděli se přes Polsko vrací do Prahy. Ptám se ho na slavnost. Prý je to nějaká zdejší novinka je má se jednat o slavnost hub nebo tak něco.
Rychle se stmívá a místo nocování hledám už za tmy. Musím, chtě nechtě, do karpatského lesa. Cestou jsem ovšem viděl také nějaké táborníky, tak snad to vyloženě zakázané není.
11.den sobota 12.9.
Verchovyna – Kryvorivnja – Verchnij Jaseniv – Usteriky – Marynyči – Petraši – Roztoki – Vyžnycja – Čerešenka - Berehomet – Lukivci
km 108 celkem 1330 km
někde v Karpatech
někde v Karpatech
silnice někde v Karpatech
další silnice někde v Karpatech
jelen střeží krásu Karpat (celek)
jelen střeží krásu Karpat (detail)
Ráno je opět chladno. Do lesa už přes den zřejmě nezasvítí a nestačí se tak už vyhřát. Sluníčko je taky v nedohlednu.
Hned po ránu v cestě poměrně dlouhý sjezd.
Je sobota, tak ve Verchovyně dělám větší nákup, protože předpokládám v neděli zavřené obchody. Skoro se mi to všechno ani nevejde do brašen.
V Kryvorivně uhýbám z hlavní silnice na vedlejší. A hned zaznamenávám další defekt. Silnice se z asfaltové mění na kamenitou. Ale nikoli na obdobu naší polní cesty. Zde jsou skutečně jen středně velké kameny a i z kopce musím jet jen krokem. Asfalt je jen místy.
Vyjíždím z Karpat, ale rozloučit se musím samozřejmě defektem. Alespoň tedy využívám pauzy a fotografuji si nápis na skále, který u obrázku jelena hlásá, že tento střeží krásu Karpat.
Když se večer spustí déšť, objevuji daleko za vesnicí (ale zase blízko hlavní silnice) altán. Jako kdyby jej stavěli pro mne.
Dopřávám si večeři téměř ve francouzském stylu. Sýr a červené víno. Obojí místní a obojí vynikající.
Po chvilce po ulehnutí do spacího pytle zastavuje na silnici auto. Zase nějaké problémy.
„Čto vy zděs?“, spustí hlas poněkud zhurta.
„Ja turista na velocipédě, ja chačú zděs perespať, potamúčto iďjoť dašť......možno zděs perespať pažalsta?“, pokouším se o vstřícný tón.
„Možno, no útrom vsjo v parjadke“.
„Da, da ...... spacíbo“.
„Dasvidáňa“, ještě pozdraví, ač byl jistě připraven pokárat nějakou místní partičku.
12.den neděle 13.9.
Stara Žadova – Komarivci – Storožynec – Ropča – Hlyboka – Dymka – Tarašany - Stanivci – Turjatka – Ternavka – Herca – Tarasivci – Vančykivski
km 108 celkem 1438 km
Altán raději ráno uklízím celý, včetně nepořádku, který není ode mne.
Dnes bych chtěl konečně přejet do Moldavska. Asi kilometr za výjezdem defekt. Už je ani nepočítám. Tak takhle na hranice nedojedu ani popozítří.
Cesty zatím dobré. Ve Storožynci se poněkud zamotám a tak nějak podivně jej, ač se ptám na cestu, objíždím, ale nakonec se vymotávám. Objížděním po nějakých polních cestách ale ztratím alespoň hodinu.
V Hlyboke tiše rozjímám v liduprázdném parku u hrobu neznámého vojína. Ticho ruší jen poletující podzimní listí. Cesta ze Stanivcí (Stanivců?) do Hercy (přibližně tak 20 km) je zřejmě zatím nejhorší z těch po kterých jsem jel. Kameny po kterých se nedá jet ani z kopce. Do vrchu (což je téměř neustále) musím vést.
Při jednom takovém ultra pomalém sjezdu míjím zpovzdálí skupinu pasáků. Jeden ke mně přichází. Představuje se jako Paša. Během chvilky mi vypoví část svého životního příběhu. Učí se francouzsky. Také že je škoda, že ještě není večer, že by mě vzal s sebou domů a trochu bychom popili. A také chválí mou ruštinu a kde jsem se tak naučil. Říkám, že „letom ja chadil v kurs“.
Ve vesnicí hned za setkáním s Pašou (nebo Paulem, jak říkal, že se jmenuje ve francouzštině) další defekt. Na prašné cestě, takže mě všechna projíždějící auta zahltí prachem. Když sundám kolo a připravuji si (povážlivě ubývající) záplaty, zastavuje přede mnou auto. Vystupuje místní člověk, oblečený v teplácích a košili. Jestli nemám nějaký problém. Říkám, že ne, jen defekt.
„I pasport u těbja jesť?“
„Pačemú?“ ptám se trochu překvapeně.
„Ja milicijoner“
A že prý jsme v hraniční pásmu, takže mě musí zkontrolovat. Hádejte se s chlápkem v teplácích, že nemá uniformu a ani se mi nijak nelegitimoval. Navíc jede v neoznačeném autě (rozuměj bez nápisu „milice“ nebo „police“) a ještě zřejmě jedou s manželkou z nákupů. Tak už raději mimo svého „pačemú“ neprotestuji a hledám pas. Ani ujet mu nemůžu, když mám bicykl momentálně bez předního kola.
Splnil svou povinnost, ještě se ptá může-li mi pomoci a přeje „šaslivo putí“. Doopravuji kolo a vyrážím dále.
Oprava nevydržela a po necelém kilometru kolo (podotýkám, že se toto týká kola předního) opět naráz uchází.Nadávám a nasazuji poslední zcela zdravou (tedy nezáplatovanou) duši.
Cesty jsou stále špatné. Holt pohraničí. Po nákupu vyrážím dále a doufám, že ještě k hranicím dojedu. Je „střední“ odpoledne, tak snad by se to mohlo povést, abych dodržel termín (tedy o jeden den prodloužený) čtyř dnů vyhrazených na Ukrajinu. Na cestě si všimnu drobné mince zanedbatelné hodnoty, kterou si beru jakože pro štěstí.
Opět asi po kilometru uchází zadní kolo. Kruci. V zaneřáděné čekárně se spoustou střepů, které mimochodem byly téměř všude po cestě, sundávám brašny a dávám se do opravy. Volnou duši nafukuji, ale sluchově díra nezjištěna. A voda poblíž není žádná. Asi ušla jen nějak samovolně či co. Nasazuji tedy tu samou duši zpět a posléze i celé kolo. Čekám několik minut, ale uchází to. Ničím montpáku a nadávám. Dále se již budu muset spolehnout při opravách na šroubovák.
Opravuji tedy jinou duši, která by snad mohla, alespoň chvíli, vydržet.
Začíná se stmívat, dnes už do Mamalygy nedojedu. Musím jet ovšem dále, podmínky k přenocování zde nejsou příliš vhodné. Po asi patnácti kilometrech, kdy už jedu za tmy a už také po hlavní silnici za celkem velkého provozu, uhýbám ze silnice a nacházím místečko u nějakého křoví, za kterým je ovšem nějaký dům. Občas zaslechnu hudbu z okna a štěkot psa. Vidět sem naštěstí není. Nic lepšího dnes již ale neseženu.
13.den pondělí 14.9.
Mamalyga – Criva (MD) – Lipcani – Balasinesti – Corjeuti – Trinca – Tarnova – Gordinesti – Blesteni – Alexeevca – Zabriceni
km 87 celkem 1525 km
Mamaliga - konečná v UK
Kišiněv 261 (hned za hranicí)
jedna z mnoha studen v MD
silnice v MD
zvykám si na nové názvy měst
hřbitov v MD (s lavičkou u každého hrobu)
za ostnatým drátem Rumunsko
Maršél
Ráno pokynutím zdravím svého dočasného souseda, který také vyráží kamsi na bicyklu. Naštěstí mám již zabaleno a jsem připraven na cestu. Provádím poslední nákup v hřivnách.
Zastavuje mě místní občan a že prý před týdnem u něj byli nějací Bělorusové (nepochopil jsem jedná-li se o příbuzné), kteří projeli letos přes léto na kole půl Evropy.
Přechod přes hranici celkem bez problémů, jen trochu zmatkuji co se týče zase nějakého papíru, který mi dá stráž před hranicí a za hranicí ho zase odevzdám (tentokrát nic nevyplňuji). Ten Schengenský prostor má tedy něco do sebe.
Hned na hranicích měním peníze, jen musím počkat, až se paní za přepážkou vypovídá s kolegyní. 360 hřiven + 20 Euro = 600 moldavský leu (tedy vlastně šest set moldavských lvů).
Při dotazu na cestu zkouším uplatnit ruštinu, což zde není problém. Za celou cestu přes Moldavsko jsem se setkal jen s několika velmi málo osobami, co neuměly, nebo to alespoň předstíraly, rusky. Nicméně pro jistotu každý rozhovor raději začínám „Možno gavaríť pa rusky pažalsta?“. Něco jako místo pozdravu.
Zpočátku silnice velice dobrá, později „gruntovaja“, asfalt místy a ještě s dírami.
Kolem cest jsou celkem často studny s velice dobrou vodou. Za celý svůj pobyt v Moldavsku jsem si nemusel koupit ani litr balené vody.
Za Blesteni (musím si zase zvykat na jiná pojmenování obcí a občas si ani nezapamatuji název vsi kam chci dojet) se rozhoduji, kudy pojedu, cesta do Zabriceni je na mapě (stále na 1 : 500 000) značena dvěma směry. Vyberu si tu přes Alexeevcu.
Při relativně prudkém sjezdu v Alexxevce (zdá se, že se roznášejí nějaké volební letáky či co, tak nedávám pozor na cestu a pozoruji roznášející) kolo náhle uchází. Jen se štěstím se udržím na silnici a nespadnu.
Zjišťuji povážlivý nedostatek záplat (počítal jsem tak maximálně s pěti defekty), takže raději vytahuji nůž a tu větší půlím. Na obloze se objevuje těžký mrak, s opravou se tedy snažím spěchat, abych ještě stihl nalézt vhodný úkryt. Když už jen čekám na zaschnutí, přicházejí dva místní mladíci, zda-li nepotřebuji pomoci. Říkám že ne, byl to jen defekt, „užje vsjo v parjadke“. Ve chvatu balím všechny rozkramařené věci a jedu dál nalézt vhodný prostor k přečkání bouřky.
Byť ještě neprší (ale mraky jsou těžké), zastavuji v další vsi v čekárně. Kluk na kole bez řídítek si mě zvědavě prohlíží. Ptám se kudy jet dále na Bratuseni. Doufám, že se déšť přežene a ještě dnes něco ujedu.
Zatím však stále čekám v čekárně. Co chvíli tu jezdí autobusy nebo valníky s lidmi, vracejícími se z práce na polích. U autobusu postává nějaký mladík a s téměř každým se zdraví rukoudáním. Ale nikdy nenastoupí. Asi po pátém autobusu přichází ke mně do čekárny. Pomalu zapřádáme rozhovor.
Představuje se jako Maršél. Jede za děvočkou do vedlejší vesnice. Což je asi tři kilometry a zatím co přibližně hodinu zevloval na zastávce čekajíce na vhodný autobus a stopujíce auta nejedou-li tím směrem, mohl tam být pěšky minimálně dvakrát (to je jen můj postřeh, nahlas to neříkám). Ptá se jestli nemám pivo, na znakomstvo. Dvě plechovky sice mám, ale chci si je ušetřit na večer. Nakonec je ale „obětuji“ za příslib hovoru s místním občanem.
Ptám se, jak se mu tady žije. Momentálně nepracuje. Pracovních příležitostí je poskrovnu a když práce je, tak málo placená. Během hovoru občas odběhne stopnout auto, aby zjistil, zda-li nejede do vesnice, kde bydlí jeho milá. Už se začíná stmívat a drobně pršet, takže tak nějak beru na vědomí, že dnes už se z místa nehnu a přespím zde.
Maršél odběhne někam do obchodu pro piva. Za chvilku je zpátky a přivádí s sebou dalšího kamaráda, který téměř nic neřekne a tak porůznu se objevuje v čekárně a zase mizí.
Kluci si mezi sebou povídají moldavsky. Už je celkem i tma. Možná by už mohli tak nějak odejít, abych si mohl udělat zápisky a připravit ležení.
Něco málo před osmou mě dotáhne ještě do obchodu. Malý krámek se smíšeným zbožím, v místnosti asi dva umakartové stolky s plechovkami od paštiky místo popelníků. Ač je jistě těsně před zavírací dobou, úplně prázdno tu není. A i po nás přicházejí další. Maršél se s každým zdraví a každý zdraví i rukou dáním mne. Rozbaluji mapu a snaží se něco málo naznačit o mé cestě. Tak nějak napůl uznale a napůl nechápavě pokyvují hlavou.
Mám trochu obavy o kolo, na které z místnosti nevidím. Přeci jen přijít například o pas by bylo nepříjemné.
Maršél se mně snaží naučit něco moldavsky, takže při odchodu už říkám paní prodavačce „mucu misk“ místo „spasíbo“ (jak se to píše opravdu nevím).Časem ještě pochytím „buena zeva“ (dobrý den) a „buena sera“ (dobrý večer).
Po odchodu z obchodu se vracíme do čekárny. Venku řádí průtrž mračen. Než ujdeme těch asi 100 metrů, jsme celí mokří. Maršél říká, že půjdu přenocovat k němu, čemuž se snažím bránit. Chvilku tedy ještě zkouší stopovat auta, jakože by ještě jel za dévočkou (po asi 5-ti pivech a nějakých těch panácích-pravda, to vše rozložené tak do cca 4 hodin)! Tak snad mu někdo zastaví.
Nikdo mu nezastavil. Maršél opět říká, že půjdu k němu domů. Snažím se oponovat, že jej nechci obtěžovat, že neví, co jsem zač, a tak podobně. Po asi desetiminutovém dohadování už začíná být poněkud nevrlý a prostě mi bere kolo, jakože se jde a hotovo. No co mi zbývá. Podvoluji se a jdeme v lijáku k němu.
Po chvilce nás dobíhá nějaký kluk v maskáčích. A co že tu děláme a kdo jsem já a tak vůbec. A že chce vidět pasport.
„Pačemú?“.
„Ja milicionér“. A svítí si baterkou (je tma tmoucí) na nějaký odznak na čepici.
Po pravdě se mi nechce v tomto dešti vytahovat pas, protože by byl v mžiku celý promočený.
„Ja nechačú zděs pakazáť pasparta, kagdá iďjot dašť. My abrátno na astanóvku, ja pakažú pasparta“.
„Nět, nět. Ja vozmú jevó pod kurtkú“
„Nět, nět. My obrátno na astanóvku, ja pakažú pasparta“, opakuji poněkud umíněně.
„On étos noč búděť u těbjá?“, obrácí se (rusky) na Maršéla.
„Da, da“.
„Charašó“, konečně to vzdává a upokojí se, že se mu nějaký podezřelý cizinec nebude motat v noci po vsi.
Maršélův dům je celkem prostorný, velké pokoje. Divím se, že tu nikdo není. Maminka je někde pryč a on je třikrát rozvedený (tedy nejdříve říkal že desetkrát, ale pak to převedl ve vtip, když jsem se divil, tak nevím, mohu-li věřit i opravenému údaji).
Chvilku kouříme na verandě a zřejmě aby mi představil nové slovíčko v ruštině, vybíhá do malé ohrádky, kde honí nebohé husy a křičí „gútky, éto gútky“. Je to výjev jak z italského neorealistického filmu. Dva mírně podnapilí stojí v dešti u ohrady hus a jeden křičí „gútky, éto gútky“.
Pak Maršél rozhodne, že se jde ještě pro pivo. Tak trochu se divím. Že by ještě teď tu byl nějaký otevřený obchod? Ale co můžu dělat? Jdeme v dešti neosvětlenými ulicemi. Cestou se zastavujeme ještě u nějakého domu, kde na zápraží klábosí jeho známí. Jen je pozdravíme, Maršél řekne, že jsem turista z ČR a jdeme zase dál. Cesta v dešti mě dost probrala, což kvituji s povděkem.
Jdeme snad kilometr, možná dva, až dojdeme k domu, kde Maršél zazvoní. Po chvilce vyjde evidentně rozespalý mladík. Asi to tady tak funguje, protože se objednávce nediví. Dvě piva a láhev vodky. Pivo načínáme hned u domu. Maršél začíná o penězích, že prý bych měl také přispět. Ano, ale vše jsem nechal u něj tak až posléze.
Jdeme zase zpátky, ten kilometr nebo dva. Kdybych teď svého hostitele ztratil, asi bych už jeho dům nenašel. Také říká, že už tu dva měsíce vůbec nepršelo a že je to dobré pro půdu. Výborně, takže dva měsíce nic a jen co přijedu do Moldavska, tak se spustí liják.
„A Ty znáješ, čto takóje cholodnóje?
„Nět, ja neznáju“.
„Těbja nado popróbovať“.
To jsem tedy zvědav, co mě čeká. Že jsem nedával větší pozor, když se na kurzu ruštiny probíralo téma jídlo!
Konečně tak asi kolem jedenácté (místního času) přicházíme zpět k Maršélovi.
Hned otevírá vodku a připíjíme na znakomstvo.
A že prý musím konečně ochutnat to jeho „cholódnoe“.
Cholodnoe je zřejmě něco jako sulc, ale jako vegetarián nevím, jak takový sulc vlastně vypadá. Ale věc na talíři odpovídá větě „třese se jako sulc“.
„Éto cholodnoe“.
„Éto mjáso?“
„Nět, éto nět mjáso, éto cholodnoe“.
„No éto iz životnóe, nětakli?“
„Da, no éto nět mjáso“.
„Izviní meňjá pažálsta, ja nekúšu mjáso.“
„No éto nět mjáso, éto cholodnoe“.
„No éto iz životnóe, nět?“
„Da, no éto nět mjáso, éto cholodnoe“.
Zkouší mi to narvat do chřtánu s použitím trochy násilí, ale naštěstí včas to obrátí v žert.
Tak tedy mi nalévá alespoň borčš o kterém tedy tvrdí, zdá se že pravdivě, že je jen ze zeleniny.Ale stejně se následující dobrou půlhodinu diví, že nejím maso a co vlastně tedy jím. Poté mi ukazuje fotografie z rodinného alba – tady se svou ženou, tady s další, tady maminka prodává na trhu v Moskvě. . . V půllitrové láhvi vodky je už asi polovina. Maršél už je poněkud opilý a chvílemi i nepříjemný. Občas lituji, že jsem nezůstal v čekárně.
Stáčí řeč na peníze. OK, žádný problém. Ještě úplně neznám místní ceny, tak donáším padesát moldavských leu (za což je tu dle mého odhadu asi tak třeba 10 piv) a nádavkem krabičku LM. Napůl vztekle a napůl plačtivě říká (tedy spíš už tak trochu mumlá), že to má jako za všechno co pro mne udělal a kdesi cosi a vztekle hodí penězi po stole. Ale stejně si je hned za chvíli uloží k sobě, tak snad zas tak málo to nebylo. Ještě chvíli se ho drží uraženecko-plačtivá nálada.
„Ty plochij čelověk. Ty znáješ, čto takóe plóchij?“
„Da, da, ja znáju“. A myslím přitom na slovo „plachý“. Později mi dojde, že plochij=špatný, ale už je pozdě začít se hádat, že „..nět, nět, ja neplochij. . .“. A navíc by to bylo stejně jen subjektivní hodnocení vlastní osoby (kdybych mu vyvracel jeho názor), takže vlastně velmi neobjektivní a ve výsledku pravděpodobně nesprávné.
Takhle nějak mi plynou myšlenky, když konečně tak mezi druhou a třetí se rozhoduje (tedy Maršél rozhoduje), když už je vodka dopita, že se půjde na kutě. Ještě ale zkoušíme zprovoznit rozbitou televizi, jakože kdybych se chtěl dívat (co asi tak můžou dávat v moldavské TV ve tři ráno?), což se nám ale stejně nevede (špatná anténa?). Tak se alespoň ptá, jestli znám nějakou moldavskou hudbu. A tady asi dělám největší chybu. V očekávání, že pustí alespoň nějakou místní muziku, co by se z našeho pohledu dala označit za world music a že se trochu hudebně přivzdělám, říkám, že žádnou neznám.
Tak tedy zapíná magnetofon – a co byste čekali, že pustí. . . . . . chvilka napětí – ano, jsou to O-zone (ukázka zde). Se svým snad nejstupidnějším popem (což je tedy urážka významu pop), co jsem kdy asi slyšel. „Numa jej, numa jej, numa, numa, numa jej“. Následuje „Majla hý, majla há, majhla há há“ (což by ve volném překladu mělo snad znamenat něco jako „hodně hý, hodně há, hodně há há).
Konečně po chvilce Maršél odpadne zmožen pivem, vodkou a dalšími všemi věcmi a můžu tu hrůzu vypnout a také padnout zmožen pivem, vodkou a dalšími všemi věcmi.
To by mě tedy zajímalo, co by tomu říkala (co tomu bude říkat) dévočka, že dal přednost popíjet s neznámým turistou před tím být s ní. I když se tedy snažil několik hodin stopnout auto do vesnice vzdálené asi tři kilometry (abych byl tedy spravedlivý).
14.den úterý 15.9.
Chiurt – Bratuseni – Zaicani – Varatic – Petruseni – Camenca – Hajdieni – Glodeni
km 96 celkem 1621 km
zóna frontiera
za řekou (tedy na obzoru) Rumunsko
Kupodivu mi ráno není tak blbě, jak jsem si myslel, že mi bude. Zřejmě kvalitní vodka. A taky ta noční procházka za pivem v dešti dost pomohla. Dům je sice velký, ale zřejmě bez koupelny, neboť ranní hygienu (alespoň náznak) provádíme z venkovního kohoutku ze sudu, kam se zřejmě chytá dešťová voda. Ale je dost možné, že to tak Maršélovi funguje přes léto (to dodávám jen kdybych se spletl a koupelnu přehlédl). Také toaleta je pouze kadibudka na dvorku. Vlastně za dvorkem.
Po opuštění domu jdeme – ano, správně, do magazínu. Pro pivo. Ale do jiného než jsme byli včera. Tedy na takovou celkem malou obec tu mají minimálně tři obchody. Tesco asi ještě neobjevilo další odbytiště.
Kupuji tři piva (dvě pro Maršéla). A ještě chce vodku. Tu největší láhev. Prý pro dévočku. Stejně si ale myslím, že ji vypije sám. Čert vem ty peníze, ale jestli budu muset na konci Moldavska řešit problémy s hotovostí. . . Alespoň že už Maršél nemá tu včerejší náladu.
Posadíme se na terasu. Chvilku bojuji se svým předsevzetím („na doróze ja nepijú“), ale stejně si tu plechovku načínám, jako takového „vyprošťováka“. V tomhle vedru je pivo ze mne stejně dříve, než dojedu na kraj vsi. Na terasu přichází nějací jeho známí. Pár. Slečna má vzhledem ke stavu místních komunikací podpatky větší než by bylo záhodno. Rusky umí méně než já (což tedy znamená téměř vůbec), takže jim Maršél moldavsky říká kdo jsem a co že tu pohledávám a mně rusky říká, cože jim to vlastně sdělil a zpět do své mateřštiny opět překládá mnou rusky dovysvětlující poznámky. Napůl jsem u nich za blbce a napůl za blázna.
Ovšem doba již celkem pokročila a nastává pomalu čas odjezdu. Maršél si vyžádá „atkrýtku“ z ČR (což jsem, opět přiznávám, doposud neučinil, ale jakmile dopíši toto povídání, musím napravit všechny resty) takže si beru od něj adresu. Poněkud mě překvapí, že tu nemají čísla popisná, ale adresa je dána jménem rodiny (což si nechávám raději potvrdit).
Loučím se tedy s Maršélem a vyrážím dále. Vypadá to na velmi parný den, po včerejší bouřce ani památky a vzduch už je zase letně ztěžklý. To bude zase vedro, minimálně jako ve filmu „Jednej správně“ od Spike Leeho.
Nedaleko za vsí zjišťuji nepřítomnost nože. Nadávám, panikařím. Klid, jen klid, normálně pomalu prober všechny věci, asi jen někam zapadl. Kruci, nikam nezapadl, prostě tu není. Znovu nadávám. Kde jsem ho jen mohl nechat? Blbec! U Maršéla jsem jej přeci vůbec nepoužíval. A ani v čekárně, alespoň co si vzpomínám. Naposledy jsem s ním, myslím, řezal docházející náplast na dva díly. Co teď? Vrátit se na místo (i když už tam jistojistě nebude) nebo oželet ztrátu a jet dál? Ale když se nevrátím, pak mě bude mrzet, že jsem se nezkusil vrátit. Ale když se pro nůž otočím a on tam nebude, pak budu zase litovat zbytečné zajížďky (odhadem 2x15 km). A taky bych nerad opět potkal Maršéla, abych mu nemusel vysvětloval, proč že se to zase vidíme. Co teď, co teď? Zase řešit nějaké dilema.
Nakonec tedy v rozhodování mírně převáží možnost zkusit se podívat na místo opravy. Cestou tam přes Zabriceni Maršéla nepotkávám. Ovšem nůž se na místě samozřejmě již nenalézá a opět nadávám, nyní už na ztrátu nože (vlastně na svou blbost) a na zbytečnou zajížďku. Budu se muset po zbytek cesty obejít bez nože. Jeho ztráta mě poněkud rozlaďuje a mám lehce depresivní náladu. Kdybych věděl, co mě ještě dnes potká, asi bych si ušetřil nadávky i skleslost na později.Ovšem co na plat, jedu dál, snad se bez nástroje nějak obejdu.
Silnice velmi špatné, místy jen kamenité, skoro se po nich nedá jet. Náhodným pohledem zachytím vyčuhující pumpičku s našroubovaným přechodníkem. Až někde zastavím, musím jej dotáhnout (tady jistě již bystrý čtenář tuší zárodek budoucích problémů).
Někde u vesnice Varatic dost zabloudím. Navíc jsem si nevšiml, že na mapě zde cesta končí a v cestě mi vadí řeka Prut, která v tomto místě tvoří moldavsko-rumunskou hranici (ta vlastně tvoří téměř celou tuto hranici). Respektive mi vadí nějaké slepé rameno. Mladící v autě mě posílají po silnici zpět a u kříže mám zahnout do pole a cesta mě zavede na silnici, po které bych měl jet dále. Polem je zde ovšem myšlen rozlehlý prostor (ani nedohlédnu na konec) a při četbě Karla Maye jsem si tak nějak podobně představoval polopoušť (to když zaměnil Old Shatterhanda za Kara ben Nemsího a poslal jej někam na Blízký východ – nebo kde se to vlastně vyskytoval).
Konečně po nějaké čase narážím na trochu lepší polní cestu, která mě přivede na nějakou ještě trochu lepší cestu. Míjím ceduli „zona frontiera“. U kombajnu se vyskytují místní. Jak jsem rád za to, že se mohu zeptat na cestu. Ano, jedu dobře, tato silnice (tedy „silnice“) mě dostane dále. Po chvilce se dostávám na asfalt. Po dojezdu do vesnice defekt. Odinstalovávám přední kolo, sundávám plášť, připravuji si věci k lepení. Beru do ruky pumpičku a. . .kde je sakra nástavec? Kruci, zapomněl jsem překontrolovat jeho dotažení a na těch blbejch cestách se prostě uvolnil a spadl do prachu. Nadávám hrozně. Klid, jen klid, třeba mám štěstí a vytrousil se do brašny. Přemáhám emoce a relativně klidně prohledávám brašny. Není tam. Sakra, sakra, sakra a ještě třikrát sakra (sakra je eufemismus použitých slov). Jsem někde uprostřed Moldavska (což není geograficky úplně přesné, ale mně to tak připadá) s ušlou duší, kterou nemůžu nafouknout, protože jsem ztratil ten blbej přechodník a jen s ním můžu nahustit to blbý kolo s tím blbým ventilkem. Kruci, kruci, kruci. Po lehce vnitřně prožitém hysterismu a už s trochu chladnější hlavou (jde-li to v tomhle blbým vedru) se snažím ujasnit si situaci. Jediná možnost je pokračovat pešky do Glodeni a doufat, že tam najdu nějaký cykloobchod. Balím tedy všechny rozbordelařené věci, stále ušlé kolo instaluji do vidlice a vydávám se dále. S prázdným kolem to nejde vůbec dobře, skoro vůbec, zvláště po prašné a kamenité cestě, která mě čeká. Zase mě chytá amok. Pitomý Moldavsko. Že jsem raději nejel do Bilione s polopenzí. Pitomý ventilek, pitomý přechodník, pitomý cesty, pitomé všechno (slovo pitomý je náhražka za slova zcela jiného kalibru). Tolik nadávek jsem nepoužil zřejmě posledních pět let a na pět dalších mám vybráno. V kadenci přibližně jedno zaklení po deseti krocích se dostanu o cca 10 km dále do Camenci.
Zrovna někdo parkuje u domu a vystupuje z auta.
„Zdrástvujtě, možno gavariť pa rúsky pažálsta“?
„Da, možno“.
„Pažálsta, kudá glodeni?“
„Tudá naljévo i posle srázu naprávo“.
„Da, spasíba. U meňja ješjo adín vaprós pažálsta. Vy znájetě kde zděs magazin dlja velocipédov?“
„Ja dúmaju čto jevó v glodeni nět, no on búdět objazatélno v bjelci. Čto u vas s velosipédom?“
„U meňjá defekt i ja paterjál taký perechadnik“.
„Vy padaždítě“.
A zmizí za brankou. Chvilku tedy čekám, co se bude dít.
Přichází děda, podává mi ruku (chybí mu dva prsty) a ptá se, co mám za problém.
„U meňjá defekt i ja paterjál taký perechádnik“.
„Ty idí kúšať, ja éto izpraváju“ a hned se pouští do opravy.
Chvilku u něj ještě okouním, ale pak se mu povede mě vyhnat na dvorek, kde u stolu sedí asi pět lidí. Rodiče, asi desetiletá dcera, člověk, kterého jsem se ptal na cestu a ještě zřejmě nějaký rodinný známý.
„Sadítěs, i vezmjótě bljúdo“.
Tak si tedy sednu a nesměle si vezmu kousek nějakého ovoce.
„A kávu vy búdětě?“
„Da, óčeň rad“. Kávu už jsem neměl dlouho. Chutná královsky.
Chvilku se ptají odkud jedu, kolik jsem asi utratil za cestu, a tak podobně.
„Kak zděš žizň vygladět“, chápu se nabídnuté šance dozvědět se alespoň něco málo o životě obyčejných Moldavanů.
„Ja dúmaju“, říká ten co jsem se ho ptal na cestu „čto nikde tak bezpodóbno, kak v Moldávii“ (pozn.:porovnej s Maršélem, který si akorát tak jen stěžoval).
Ještě se zkouším ptát na Podněstří, jestli je to vlastně samostatný stát nebo co to vlastně je, ale zřejmě úplně dobře neformuluji dotaz nebo se o tom prostě nechtějí bavit, takže z této oblasti se nedozvím nic.
Také přichází děda, že objevil v mých náhradních duších jednu neporušenou, kterou by tam dal (tedy že by nelepil díru) a ukazuje, že je nafouknutá a neuchází.
„Charašó, no ja dúmaju čto zděs búdět malenkaja dírka“.
Chci jít s ním ke kolu, ale pokyvuje, abych zůstal a „kúšal“.
„Vy vozmjetě tóže rýbu“.
„Spacíbo, no izvinitě meňja pažalsta, mjáso ja nekúšu.“
Zase budu muset vysvětlovat. . .
„I pačemú vy mjáso nekúšetě“?
. . .
„Vy panimájetě vaprósu“?
„Da, ja panimáju, ja dúmaju kak éto abjasnít pa rusky. . . . . . . Možno zkazáť čto mjáso ubijstvo.“
A teď zase začnou otázky a co jen budu rusky zase vymýšlet?
Ale pokyvují hlavami a zdá se, že moje důvody chápou (opět: porovnej s Maršélem).
Po chvilce už ale přichází děda, že už je kolo spravené. V duši byla skutečně „malenkaja díročka“, takže musel lepit. Ptám se co jsem dlužen, ale jen mávne rukou. Loučí se se mnou pomalu jak se synem odjíždějícím vykonat vojenskou službu.
Také se dovídám, že osoba, které jsem se ptal na cestu, je kněz.
Moje nálada a celkové rozpoložení se jako mávnutím proutku značně zlepšilo. Báječná Moldávie. Báječní Moldavané.
Musím jet do Balti (odbočka – koho by napadlo, že se takto napsané jméno města vyslovuje jako „bělc“, jak jsem vyzjistil po několika dotazech na cestu) pro přechodník. Čímž si ovšem zajedu, ale vzhledem k množství defektů je další cesta bez něj nepředstavitelná.
V poněkud překvapivě umístěném stánku (přibližně jako kdybyste si otevřeli kiosek třeba na návsi ve vsi, kde končí cesta) kupuji pivo. Paní říká, poté co zjistí odkud jsem, že máma vedle stojích dětí pracuje v ČR. Už pět let. Těžký úděl. Musí tu nechat děti a odjet někam (relativně) daleko, kde je pro všechny akorát tak „úkáčko“. Tedy pokud to není třeba generální ředitelka mobilního operátora, což ovšem nepředpokládám. A já se tady rozčiluji nad nějakým přechodníkem!
Nocleh jistí opět čekárna, tentokrát u hlavní silnice. Do jejího jednoho kouta není ze silnice vidět, takže se nakvartýruji tam.
V noci mě chytá ukrutná křeč do nohy, až to vypadá, že mi snad upadne.
15.den středa 16.9.
Sadovoe – Balti – Rautel – Falesti – Sarata Noua – Busila – Parlita – Alexeevca – Milesti – Balanesti
km 122 celkem 1743 km
Kišinšěv 130, Balti 2
na náměstí v Balti (moldavský panovník Štěpán III. Veliký)
Ráno vyjíždím celkem brzy. Cestující čekají na druhé straně silnice, takže dnes žádná trapná ranní chvilka.
Jedu do Balti po velmi dobré hlavní silnici, snad nebude žádný defekt. Stále jsem bez přechodníku, takže nahuštění duše je stále nemožné. Podél silnice jsou po kilometru patníky s uvedením zbývající vzdálenosti do větších měst po cestě. Do Balti je to nějakých třicet kilometrů. Škoda zajížďky, ale bez přechodníku se (s průměrnými dvěma defekty denně!) dál nedostanu.
Ve městě se ptám „vy znájetě kte zděs magazin dla velocipédov?“ asi dvaceti lidí. Většina mě posílá někam na bazar, kde nevím, jak bych hledal něco tak specifického na nějakém velkém tržišti. Nakonec se mě ujímá manželský pár a dovede mě někam na křižovatku, kde ukáží, kudy dále jet. Obchod je trochu zastrčený v zástavbě a na tak velké město (přes 120 000 lidí, třetí největší moldavské) bych čekal něco většího. Krámek je doslova krámek, ale zřejmě se majitel právě stěhuje. Kol tu moc není.
Majitelem (nebo alespoň osobou nacházející se za pultem) je nějaký mladík. Po mém „rusky“ proneseném pozdravu přechází též do ruštiny. Vysvětluji mu svůj problém. Vybírá nějaký přechodník a jdeme jej ven vyzkoušet. Ovšem nepasuje, takže mizí do obchodu pro jiný, zatímco zůstávám u kola. Snad bude nějaký mít, hledat další obchod by se mi nechtělo. Za chvilku je zpět, zdá se, že tento již bude dobrý. Ještě přináší velkou pumpičku, aby mi nafoukl kolo. To je tedy servis! Ptám se ještě na pneumatiky, ale nemá mojí velikost a navíc jen na horská kola. Bohužel ani duše.
Chystám se tedy zaplatit, ale říká že nic nechce.
„No, éto takóe glupóje“.
„Čto ty dúmaješ glupóje?“
Znejistím, neřekl-li jsem něco nevhodného.
„Ja neznáju kak éto objasnit pa rusky. Prosto…ty mě sdělal, čto ja těbja sdělam?“.
Jen mávne rukou.
Zve mě dál na čaj a i na internet. Ale odmítám. Dostanu zadarmo součástku a ještě ho vyjím, ne?
Tak si jen chvilku ještě povídáme venku. Minulý týden u něj nakupovali cykloturisti z Polska a vykoupili spousty dílů. Tak proto nemá duše. Také jezdí na kole "na těžko", letos byl na Krymu, sám, cesta i zpátky mu trvala asi sedm dní a jel průměrně 200 km denně. Ptá se mě, kolik za den ujedu, tak trochu zalžu, že 150 (viz.počty pod hlavičkou dne) a v duchu mu závidím těch jeho 200. Už se však již loučíme a vydávám se dále na cestu.
Odpoledne si říkám, že to dnes pěkně jede. Když však později sjedu z hlavní silnice na v podstatě kamenitou cestu (v mapě ovšem značenou jako vedlejší silnice!) – defekt. Ještě že jsem dojel do Balti. Přechodník sice není tak komfortní a nesedí na ventilek jako ten ztracený, ale nafouknout kolo se daří, takže paráda.
Po dopoledni ve městě západního střihu jsem již zase na chudém moldavském venkově. Ve vzduchu je cítit pálení býlí na polích.
Začíná se stmívat nějak dříve, až mě to dnes poněkud zaskočilo. Škrabu se na kopec nad vesnici a ležení zřizuji na pastvině, blízko cesty. Procházejí kolem mě děti vedoucí krávu z pastvy. Snad mě neprásknou doma, že se tu nějaký turista válí po cizí louce a nepřijde na mne někdo s vidlemi.
Také zjišťuji, že zadní kolo je trochu měkčí, dofukuji, snad bude jen ušlé.
16.den čtvrtek 17.9.
Seliste – Boltun – Cornesti
km 47 celkem 1790 km
md tisk
Hned ráno spravuji duši u zadního kola. Tak to nebylo jen ušlé. Mne ty defekty snad neopustí.
Jen co se ztěžka vyšplhám do kopce do další vesnice, zastavuje mě místní občan před svým domkem. A odkud že jsem a co že tady dělám a tak podobně. A že musím s ním, abych ochutnal jeho víno. S ním znamená jít na jeho dvůr.
„Ty padaždi minutočku, ja donésu vino“.
Tak tedy čekám a zatím obdivuji masivní dřevěné sudy, kde čekají hrozny na své další zpracování.
Můj nečekaný hostitel vzápětí přinášení plnou dvoulitrovou plastovou láhev a ještě demižón jakože na ochutnávku.
„Charošó, no němnógo, na doróze ja nepijú.“
Tak nalije jen do panáků na ochutnání. Lepší víno jsem snad nepil. Chuťově se až dotýká portského.
Přichází také soused. Říká, že byl v Československu v roce 1968 na vojně. Tedy předpokládám že v rámci bratrské pomoci, ale nevím jak se na to zeptat, takže se raději ani neptám.
Také se dozvídám, že Moldavsko je snad už druhý měsíc bez prezidenta a že jsou kolem jeho volby nějaké aféry či co.
Vinař mi ještě nutí nějaké moldavské noviny.
„No, k sožaleniju ja neznaju pa moldavsky.“
„Ničevó, kagdá ty znáješ búkvy, ty znáješ čitát“.
No prostě se mi daří jej přesvědčit, že i když znám písmena, tak rozhodně nepochopím smysl textu, protože neznám slova.
Takže u mě skončí Comunistul, dle úvodní strany něco jako naše Haló noviny (viz. obrázek), což je ale informace bez záruky. Každopádně není uveden v seznamu zamini ani například zde.
„Kagdá ty prijéchaš damoj, ty pazvaň měňá.“
No to tedy nevím, co bych si s Alexem (jak se představil) povídal. Tak mi k telefonnímu číslo dává ještě adresu. Samozřejmě jsem nenapsal (což snad hromadně napravím po dopsání tohoto textu), natož abych zavolal.
Už ale musím jet „u meňjá ješjó dalékaja puť“.
„Šaslivo putí“, přeje mi ještě Alex ve vratech.
Cesty jsou dnes jen kamenité, s velkými převýšeními. Většinu času musím kolo vést. Ptám se na cestu řidiče dodávky rozvážející nějaké zboží. Říká, že mám jet tudy a že mě za chvilku dožene a ukáže dále. Ještě že mi to nabídl, ukazatele zde nejsou vůbec a poznat která cesta je myšlena jako hlavní a která vede dále do polí nelze. Po chvilce mě tedy dojede a nabízí mi svezení do kopce (kde bych měl obavy i s ladou nivou) i s bicyklem, za což děkuji, ale odmítám. O hodinu později, co propocený zdolám kopec víceméně pěšky, si nadávávám, že jsem nepřijal jeho nabídku.
Dostávám se na hlavní silnici, ale ukazatel tu není, nevím, kde přesně jsem a ani podle mapy se nelze úplně orientovat, zda-li mám jet doprava či doleva. Nakonec tedy volím levou stranu s tím, že mě silnice dovede někam do vesnice, kde se snad „chytnu“. Cesta mě dovede k něčemu jako kruhový objezd s pěti výjezdy vprostřed lesa. Ukazatele nikde a jsem tam kde jsem byl. Takže opět volím tu nejpravděpodobnější trasu. Po další době se dostávám na dálnici spojující v podstatě Kišiněv s Bukureští. Tedy na dálnici – v mapě je značeno jako dálnice, ale povahově se silnice blíží naší E55. Tedy spíše rychlostní komunikace, jeden pruh pro každý směr. Značka dálnice však není, takže zřejmě můžu vjet i s kolem.
Po několika kilometrech sjíždím z hlavní silnice na vedlejší. Kdybych ovšem tušil věci příští, zůstal bych na ní déle, až k rumunské hranici, kde bych plynule přešel na silnice jako u nás druhé třídy. Zpočátku cesta dobrá, pak se ovšem rapidně zhorší. Kamenitý podklad s vymletými kolejemi. Tak na terénní auto. Ale zdejší řidiči jsou zřejmě dost otrlí, i zde občas potkám osobní auto. Ukazatele opět nejsou. Ptám se na cestu řidiče dodávky rozvážející zboží (jiného než před „dálnicí“.) Ukazuje směr a říká, že mě za chvilku dojede a poradí dále. Takhle mě předjede asi třikrát a pokyne, že jedu dobře.
Po nějakých přibližně dvaceti kilometrech kamenitých cest, jejichž stoupání musím zdolat pěšky, se začíná objevovat asfalt. Sice nejdříve nesměle, ale pak už je častější a častější. Sice s výmoly jak od tanku, ale kličkovat se mezi nimi dá. Ale nesmím se tolik „kochat“.
Časem jsem vypozoroval, že defekty přicházejí zhusta po najetí na slušnou silnici z příšerné cesty. Což je zrovna tento okamžik. Hned na konci vesnice zaznamenávám ušlé přední kolo. To mě přeci nemůže rozhodit (tady bystrý čtenář již může zaznamenat zárodek budoucích nesnází), zvláště, když mám nový přechodník. Naučeným, protože tolikrát opakovaným, pohybem deinstaluji brzdu, odmontovávám kolo a připravuji lepení a pumpičku. Kolem projede řidič dodávky a ukazuje, že jedu dobře. I když teď ale zrovna aktuálně nejedu.
Zalepuji duši, chvíli čekám a zkouším, zda-li se záplata uchytila. Bohužel, slyším jak uniká vzduch, bude tam nějaká mikroskopická dírka. Strhávám tedy přiloženou náplast a celý proces opakuji. Než lepidlo zaschne, zpívám si Matušku-Kubišovou „Víc nechtěl by snad ani D´artagnan“. Opět zkouším pevnost spoje a. . .zase se nepovedlo. Jak to, vždyť dělám vše jako vždy. No nic. Další pokus. Opět neúspěšný. A ještě jeden. Začínám panikařit. Už bezmála skoro dvě hodiny stojím na místě a nemůžu zalepit duši. Nadávám hrozně. Abych se trochu uklidnil, jdu se projít po silnici kousek tam a zpátky.
„Klid kámo, klid. Chce to jen nevyšilovat, prostě jen spravíš duši tak jako vždycky. Hlavně v klidu, žádný spěch“. To jsem na tom už docela bídně, když si povídám sám se sebou.
Kolem jde někdo místí.
„Zdrástvujtě, jest zděs, pažalsta, kakoj magazin?“
„Da, jevó zděs, no ja dúmaju, čto on užje budět zakritnij.“
Vybaluji všechny své propíchnuté duše a vybírám nejvhodnější kandidátku. Co nejrozvážněji provádím všechny potřebné úkony. Než provedu zkoušku, vykouřím snad tři cigarety.
Kruci, zase se to nepovedlo. Tři hodiny na jednom fleku. Tak takhle se nedostanu ani do sousední vesnice, natož k moři. Zásoba záplat se více než povážlivě tenčí a také lepidla v tubě rapidně ubývá. Zkouším dále lepit a lepit, ale pořád se nedaří a nedaří. Prostě sedmnácté září není dnem lepení duší, jinak si to nedovedu vysvětlit.
Načínám pátou hodinu na jednom místě. Dochází mi všechny zásoby, které jsem chtěl dokoupit někde po cestě. Co se dá dělat, zkusím v obchodě, který bude už možná „zakrintnij“ koupit nějaké lepidlo a snad by tam mohli mít i nějaké lepení (i vzhledem ke stavu silnic). Instaluji tedy stále nespravené přední kolo do vidlice a k dovršení všeho ztrácím pružinku z vidlicové tyčky. Chvíli jej hledám a hrozně nadávám. Pitomý defekty, pitomý silnice, pitomá cesta.
Chvilku se kolem mne motají dva kluci na kolech (to už nenadávám na hlas, jen si tak brumlám pod vousy), až se osmělí a něco mi moldavsky povídají. Signalizuji že nerozumím a rusky odpovídám, že jsem ztratil pružinku. Teď zase signalizují oni že nerozumí, ale pochopí, že jsem ztratil pružinku a pomáhají mi ji hledat. Po chvilce to však již vzdávám, i když kluci by klidně hledali dál. Opět (viz. pasáž o ztraceném přechodníku) instaluji prázdné kolo do vidlice a vydávám se do vesnice doufaje, že obchod bude ještě „odkrentnij“.
Cestou potkáváme (kluci jdou se mnou – asi jsou zvědavi jak se situace vyvine) dědu, kterého se ptám, je-li zde magazín, a bude-li ještě otevřený. Na obě otázky odpovídá kladně a klukům říká, aby mě tam dovedli.
V obchodě je fronta, tak tam zatím jen tak postávám a rozhlížím se. Kluci mi nadšeně ukazují, že tam mají lepidlo (mají z toho snad větší radost než já). Zřejmě něco jako vteřinové. No to bude výborné, přichycovat záplatu vteřinovým lepidlem. Nu což, mimo běžných zásob zakupuji i toto lepidlo. Mezi tím se před magazínem srotil dav (tedy abych nepřeháněl-několik lidí) místních. Kluci ostatním říkají, že mi došlo lepení, načež jeden z davu dojde ke svému traktoru a přináší celou sadu na lepení duší a dává mi jednu náplast. Kluci zatím odinstalovávají přední kolo a chystají se zalepit duši. Ani mě k tomu nechtějí pustit. Zkušeně odstraňují z pláště duši, nacházejí místo defektu, brusným papírem zdrsňují okolí díry a přikládají záplatu.
Čekáme na zaschnutí lepidla a jeden z místních mi nabízí nocleh.
„Užje približitělno tma, ty móžeš chadíť spať ko mně. Nečto zkušem, nečto vypíjem“.
„Spacíbo, no ja něchačú vas bezpokojíť“.
Kluci už zkouší pevnost spoje. Zdá se, že se oprava povedla. Tak snad přeci jen je sedmnácté září dnem lepení duší. Ani mě nechtějí pustit k dohušťování, skoro se hádají, kdo bude pracovat s pumpičkou. Hotovo. Traktorista mi dává ještě další čtyři záplaty a nic za to nechce. Alespoň tedy klukům kupuji v obchodě zmrzlinu.
Ještě prohodíme s místními několik vět (odkud že jsem, proč jsem tady, že je země bez prezidenta apod.), pozdravím se se všemi rukou dáním a s hlubokými úklony odjíždím v dál. Více než šest hodin na jednom místě! Tak takhle nedojedu ani k moldavsko-rumunským hranicím, natož ještě nějak dál.
Tedy „v dál“, asi kilometr za vesnicí je kousek od silnice příhodný remízek, takže tak „v dál“ to zas nebylo. Trochu lituji, že jsem nepřijal nabídku noclehu, že bych se zase něco málo dozvěděl o Moldavanech, ale nemám zrovna po ruce stroj času, abych mohl své rozhodnutí změnit. Takže alespoň načínám víno od Alexe. Je výborné.
17.den pátek 18.9.
Pascani – Lapusna – Sofia – Carpinemi – Mingir – Voinescu – Sarma – Leova – Hanasenii – Ghioltosu
km 116 celkem 1906 km
Ráno dokupuji drobné zásoby v malém vesnickém krámku.
„Odkúda ty“?, zeptá se děda (zdá se mi už teď ráno trochu namol), když se domluvíme, že bude lepší ruština než moldavština.
„Ja iz čéchii“.
„My pasmatrim na kakój mašíně ty přijechal“ a hned se hrnou ven. Chvilku se dívají na kolo nedůvěřivě a koukají po autě, ale pak jim dojde, že bude asi nejspíš opravdu moje.
„Ty zkaží měňja, čto ja magú pre těbjá sdélať, prijatěl“, ptá se mě děda.
„Spacíbo, no u měňja vsjo“, tedy předpokládám že plášť na trekingové kolo velikost ´21 nemá.
Za chvilku mi majitel obchodu přináší láhev limonády (mimochodem velmi dobré, jak zjišťuji později) jakože prý od dědy. Už se však nikam nevejde, takže mi odebírá již nepotřebné pet lahve.
V další vesnici se chystám v čekárně lehce posnídat. Zrovna když zkouším krájet chleba šroubovákem (což překvapivě nejde úplně dobře), zastaví u mne cyklista. A co že tu dělám, odkud jsem a jestli mám pas.
„Pačemú?“
„Ja milicionér“, říká poněkud odměřeně. Samozřejmě je v civilu (jakože bez uniformy).
Hádejte se s nějakým místním neuniformovaným chlápkem, že by vám mohl ukázat alespoň odznak.
Když zjistí odkud jsem a že ode mne žádné nebezpečí jeho zemi nehrozí, trochu povolí a ještě mi radí kudy nejlépe dál.
I tak za Voinescu najíždím na polní cestu a poněkud se zamotávám.
Cesty jsou střídavě špatné a velmi špatné. Celkem dlouhé úseky musím kolo vést. Opět se projevuje pravidlo, že defekt nastane při sjezdu ze špatné cesty na dobrou. Před Leovou musím v Sarme zase lepit.
Společnost mi dělá parta kluků. Živě se zajímají o opravu i o mne samého.
Jeden trochu umí rusky, tak ho ostatní úkolují s otázkami na mne.
„Kto ty po naciálnosti?“
„Skolko kilometrov užjé ty sdělal?“
„Skolko těbja ljeť?“
„Kym ty rabótaješ?“
„I žená u těbjá jesť?“